Sarajevo 2008

Rudolf Tyller

Sarajevo je pro nás srdeční záležitost. Rádi se tam vracíme a sledujeme pokrok v poválečném rozvoji. Tramvaje Tatra a minarety působí malebně. A tak i pro rok 2008 padlo rozhodnutí uspořádat do Bosny další expedici. Po velmi úspěšném využití mikrobusu v předchozím roce bylo zřejmé, že je to nejvhodnější forma. Vstříc nám vyšly odbory Jardova zaměstnavatele a zapůjčili velký a pohodlný Ford Transit.
Posádku tvořili již osvědčení cestovatelé, Jarda, Kája, Míra, Rudolf, Tonda a Vláďa. K nim přibyli nováčci Lída a Rudy. Vzhledem k pohodovým balkánským cenám, silné koruně a internetu jsme si zajistili pohodlné noclehy pěkně v postelích. Nezbývalo než nakoupit pár drobností a několik piv – dáváme přednost ochutnání místních značek - a vyrazit.

Sobota 14.6.2008
Vyrazili jsme časně ráno. Je to paráda, když pro vás expediční vozidlo přijede až před dům. Ideální pro Jardu a jeho rajčata. Jak je v papírových platech nakoupil, tak je i do mikrobusu naložil. První zastávkou byla Praha, u tramvajové zastávky K Barrandovu, kde jsme přibrali Vláďu a udělali první fotografie tramvají. V brněnském Tescu jsme doplnili zásoby, na hranici koupili týdení slovenský dálniční kupon za 150 Sk. V Bratislavě hlavná stanica jsme nabrali Míru a Tondu a expedice byla kompletní.
Hlavním sobotním programem byla návštěva prvního dne oslav 160. let parostrojní železnice na Slovensku. Ve starém depu v Bratislavě východ bylo setkání lokomotivních veteránů – Rendez 2008. Vstupné za 150 Sk byl chvilku problém, slovenských korun jsme měli málo, po domluvě ale brali i koruny české, ovšem v poměru 1:1. Potkali jsme tu několik kamarádů. Okukujících a lelkujících návštěvníků bylo dost a tak si fotografové pěkně užili. Magnetem setkání byl český Komárek M124.001, rakouská 310.23 a slovenská ušatá 467.001. Čas ale tentokrát byl naším pánem a tak jsme museli v nejlepším odjet. Díky týdenní dálniční známce za 200 Kč, Maďaři ji mají elektronickou a motorista dostane jen účet, jsme v pohodě v šest večer, po 780 km jízdy, dojeli po dálnici až do Autós campingu v Kecskemétu.
V chatkách spíme po čtyřech, je v nich jak WC, tak i sprcha a tak nevadí, že prší. Přesná polovina výpravy dodržela program a šla do csárdy na večeři, zbytek dojídá cestovní zásoby. Rudy se ukázal jako pravý gurmán, k předkrmu v podobě mísy hustého halászlé si dal ještě další jídlo. Na Kecskemét hodně dlouho nezapomene.

Neděle 15.6.2008
Ráno se vyčasilo a po pohodové snídani – mimo Rudy, ten přestal mít jídlo rád – vyrážíme. Prvním cílem je Szeged s tramvajemi, trolejbusy a pomníkem parní lokomotivy MÁV 375.551. Szeged již známe z našich minulých cest a tak je milým překvapením stará tramvaj SZVV 1950 postavená na starých kolejích v Somogyi utca a používaná jako kavárna.
Hranice maďarsko-srbské jsme přejeli bez problémů a zdržení a v pohodě pokračovali do Subotice. Tam jsme na okraji města zahlédli vystavenou starou subotickou tramvaj č. 14 s vlekem. Za nevrlého přihlížení vrátného z blízkých garáží soupravu fotografujeme. Naším plánovaným cílem je ale parní lokomotiva 01-070 a tak po zdokumentování míříme přímo na nádraží. Chvilku fotografujeme vlaky a pak se vydáváme přes koleje do depa. Nikdo nám nebrání. V depu jsme přijeti vlídně, zanecháváme tam několik piv a v pohodě fotografujeme. Je poznat, že se v Srbsku poměry rapidně mění. Další pomníkovou zastávkou je Sombor. Lokomotiva 20-196 je před nádražím. Přesto máme nakonec smůlu. Druhá parní lokomotiva je v depu. Přes velkou ochotu strážných se nepodařilo sehnat šéfa, je neděle a tak jistě někde popíjí. A my nemůžeme čekat a musíme dále. Malebnou krajinou pokračujeme do Crvenky. Vzorně udržovaný pomník parní lokomotivy 50-100 je uvnitř areálu cukrovaru a lihovaru. Velmi vstřícní vrátní tentokrát šéfa našli a zavolali. Byl také velmi ochotný a dovedl nás až k pomníku a nechal fotografovat. Šest piv jsme dali, skoro vnutili, a rádi.
Posledním úlovkem měl být pomník lokomotivy 60-004 ve Vrbasu. Neznali jsme přesné místo, které je údajně v místní továrně, a pomník jsme nenašli. Neporadili nám ani na železniční stanici. I na srbských dálnicích se platí a nemálo. Za průjezd dvou úseků jsme zaplatili 15 + 13 Euro. Den jsme skončili v námi oblíbeném hotelu Tamiš v Pančevu. Za ta léta, co ho známe se naprosto nezměnil. Pančevo se ale mění k lepšímu a tak jsme se dobře najedli srbských specialit. Vynikající byl chaos, směs jemně nasekaných hub, masa a jatýrek na plátku kuřecího. I Ruda vyhládnul a snědl, co si objednal.

Pondělí 16.6.2008
Beograd je také naším oblíbeným cílem. Mimo nádraží, tramvají a trolejbusů je na Kalemegdanu i lahůdka pro obdivovatele militárií. Na volném prostranství jsou vystaveny tanky, děla a podobná těžká technika. Pravidelně se udržují a natírají. Mimo mnoha děl z plzeňské Škodovky, na příklad moždíř Škoda Metzer M11 ráže 305 mm z roku 1911, je k vidění a fotografování i československý tank LT35 ve verzi PzKfw 35 (t),(Sd.Kfz121). Příjemná je i procházka po Terazijích a centru města. Tramvaje, převážně Tatra KT4YU jsou stále v zoufalém stavu. Ale jezdí. Na fotografování je výborné místo u Kalemegdanu. Dobré světlo a pomalá jízda do kopce dávají příležitost na fotoinventuru vozového parku.
Z Beogradu se nám nějak nechce, napřed čekáme na Tondu, který postával opodál na výjezdu z parkoviště a pak navigátor touží poznat nejužší uličky města a libuje si v jednosměrkách. Nakonec jedeme podle slunce na jih a Beograd opouštíme. V Preljině zastavujeme u opuštěného nádraží úzkorozchodné dráhy z Beogradu do Sarajeva. V duchu před sebou vidíme dlouhé vlaky se spacími vagony.
Realističtější je zastávka v Čačaku u pomníku lokomotivy 83-017. Stojí před nádražím a je ve vynikajícím stavu. Štěstí máme i na nádraží. V čele cisternového vlaku stojí 661 109. Dále nás štěstí opouští, v Ślivovici nenalézáme po rámu lokomotivy 83-018 ani stopu.
Nocleh máme tentokrát ve dvou nových soukromých penzionech u nádraží. Ubytování nám zařídil Zoran, v žádném penzionu nemají internet. Vítají nás s typickou srbskou pohostinností. Realizujeme ji ve slivovici. Večeříme jako obvykle v Mokré Goře, v nádražní restauraci a říkáme si, že už to není takové, jak to bývávalo.

Úterý 17.6.2008
Po ranní kávě a fotografování odjíždíme na neprovozní lesní železničku 600 mm. V Šargančici fotografujeme udržovaný pomník rumunské Rešice M.I.M.C. 764 427. Na lesní drážce v lokalitě Osmica obdivujeme velmi jednoduchá šlapadla. Pod stříškou je parní lokomotiva Tvornica vagonov Slavonski Brod 88/1947 a lokomotiva dieselová. Ještě nikdy jsme tuto drážku nezažili v provozu. Vystavené jsou i další parní stroje, parní válec a malá lokomobila.
Vracíme se na nádraží a v 11 hodin odjíždíme pravidelným turistickým vlakem z Mokre Gory do Šarganu. V čele vlaku jede dieselová lokomotiva L45H-096. Zpáteční jízdné je za 500 dinárů. Počasí nám zase přeje a tak jsme se Šarganskou osmicou velmi spokojeni a jen litujeme, že se nejezdí dále do Bosny. Ještě za tunelem 51 fotografujeme průjezd dalšího pravidelného vlaku do Šarganu, tentokrát s lokomotivou L45H-098 a odjíždíme. Trať do Višegradu vede podél silnice a tak pozorujeme, že stavební práce jsou již dokončeny. Přes hranice, osm kilometrů od Mokre Gory, přejíždíme v naprosté pohodě. Celnice Republiky Srpské je od celnice Srpské republiky vzdálena asi jeden kilometr. Na chvilku zastavujeme u doruňského tunelu č.53. Nad portálem stojí socha srbského vojáka. Projíždíme známými místy a zastavujeme u monastiru Dobrun. Opravuje se a je již poznat, že bude turistickým lákadlem. I okolí, které pozorujeme, je velice malebné. U tratě před monastirem je pomník parní lokomotivy 19-126. Na tendru má ale napsáno číslo 19-120. Možná to souvisí s tím, že lokomotiva byla původně ve Foči, která se dnes jmenuje Srbinje. Bosenské reality mají své zvláštnosti.
Další zastávkou je Višegrad. Zastavujeme, jak kvůli známému pomníku lokomotivy 125-049, tak i na výměnu peněz. Konvertibilním markám, zákonnému to platidlu v celé Bosně a Hercegovině, říkáme podomácku kilometry. Prohlížíme si také i na Drini ćupriju. Po nezbytném osvěžení, čerstvě nabyté km svrbí v kapse, se ještě zastavujeme na bývalém nádraží dráhy Beograd – Sarajevo. Míra se po starém náspu vydává na cestu zpět a hledá kam až došla obnova trati. Musí spěchat, do kempu je to ještě několik hodin jízdy. Stihl to a zjistil, že asi kilometr před nádražím je překážkou veřejná cesta.
Z Višegradu se již nikde nezastavujeme a jedeme rovnou do kempu Oaza v Ilidži, kde máme objednány noclehy. Večer jsme v Sarajevu, cíli naší cesty. Ujeto máme 1667 km, o pouhých 37 km více než bylo v plánu.

Středa 18.6.2008
Ráno snídáme omeletu s párkem, je to v ceně za noclehy. Po snídani jdeme do Ilidže na konečnou tramvaje. Je to dvacetiminutová procházka. Na některých budovách v parku jsou stále vidět stopy kruté války. Celodenní síťová jízdenka stojí 5,30 km. V tramvajové vozovně se pokoušíme zajistit vstup, ředitel ale není přítomen a tak zanecháváme alespoň čísla na mobilní telefon. Ochota velká, výsledek nulový, nikdo se nám neozval. Rozděluje se podle svých zájmů. Jarda s Vláďou jdou na tramvaje, Lidka, Rudolf a Ruda dávají přednost fotografování a poznávání města, Míra a Tonda se věnují železnici a Kája se svojí kamerou volí sólo program.
Městskou hromadnou dopravu zajišťuje v Sarajevu podnik GRAS. Sarajevské tramvaje z ČKD Tatra jsou velmi působivé a zajímavé. Jezdí po jedné trati s krátkou odbočkou po nádraží. V historickém centru je trať jednokolejná a tvoří velkou smyčku. Hustota provozu je značná a tak je stále co k fotografování. V provozu jsou především tramvaje K2YU v klasickém provedení s pantografem na zadním dílu tramvaje a modernizované s pantografem vpředu. Jejich čísla mají řadu 200. Dále je v provozu několik článkových tramvají KT8D5 dodaných po válce z DP města Košice. Ty mají čísla 301 až 304. V Parsu Šumperk prováděli pro Sarajevo rekonstrukce tramvají typu K2YU. Starší rekonstrukce je dvoudílná, novější má navíc ještě střední nízkopodlažní díl. Nové tramvaje se ve vozovně GRAS sestavují z dodaných dílů i dílů již vyrobených v Sarajevu. V provozu jsou nové dvoudílné tramvaje čísel 500 až 511 a třídílné 600 až 604. Z Vídně byly koupeny tramvaje s vleky, označené čísly 401 až 412 (vleky 4001 až 4012) a článkové tramvaje 701 až 706. Článkové tramvaje jsou v provozu ve špičce. Tramvaje s vleky jsme již v provozu neviděli. Dopravní podnik má pro historické jízdy ještě tramvaj č.71 ex Washington, je ale dlouhodobě neprovozní. Neprovozní je rovněž tramvaj T3YU č.128. Za historickou tramvaj se rovněž považuje vlečný vůz koňky s číslem 1. V Sarajevu koňka zahájila provoz již v roce 1885. Jezdila, jak jinak, na bosenském rozchodu 760 mm. Elektrifikována byla roku 1895 a sloužila až do roku 1960, kdy byla nahrazena moderní tramvají na standardním rozchodu.
Na městě je poznat, že konečně dostává finance na zlepšení infrastruktury. Opravují se především komunikace a poničené budovy. Podél tramvajové trati se objevují i nové budovy. Večer se scházíme v kempu a jdeme společně na večeři. Když dojídáme, přichází průtrž mračen a silnému dešti velké deštníky na terase neodolávají. Všude je mokro a tak dopíjíme, platíme a jdeme se usušit do chatek.

Čtvrtek 19.6.2008
Ráno je ještě zataženo, ale postupně se vyjasňuje. Sluníčko se ale schovává. Míra s Tondou jedou autobusem za odstavenými lokomotivami do železáren ve Vareši. Železárny jsou ale již v likvidaci. Jediná dochovaná parní lokomotiva je 11-989 o rozchodu 900 mm. Nacházejí ji odstavenou, ale relativně zachovalou. Jarda s Vláďou pokračují v dokumentování tramvají a Lidka, Rudy i Rudolf jdou za svými fotografickými a turistickými cíli. Navštěvují lanovku, postavenou pro zimní Olympijské hry, je součástí MHD a platí na ni celodenní jízdenka. Pokoušejí se také fotografovat staré nádraží Bistrik. Nemohou se ale k němu dostat, probíhá tam policejní vyšetřování a oblast je uzavřena. A tak jen procházejí trasu bývalé železnice, dnes silnice a kochají se krásnými pohledy na Sarajevo. Z Bistriku vedla na vrch Vidikovac visutá lanovka. Zbyly po ní jen poničené stanice a některé sloupy. Přesto je ale lanovka zakreslena i na nejnovějších mapách. Snad to znamená naději na obnovu.
V Sarajevu je i zajímavá trolejbusová doprava. Provoz byl zahájen v roce 1984 a za války byl skoro zcela zničen. Provoz byl obnoven jen na části sítě. Trasa do Vogošče byla zrušena. Místní továrna byla zničena a není, kdo by po lince jezdil. Československé trolejbusy Škoda 14Tr ani Sanos již v pravidelném provozu nejezdí. Nahradily je dvou a tříosé trolejbusy MAN vyřazené v Solingenu.

Pátek 20.6.2008
Čeká nás dlouhá cesta a tak vstáváme velmi brzy, místo snídaně jsme si již večer objednali balíčky. Ráno jsou opravdu připraveny a tak krátce po šesté vyrážíme. Na cestu nám na modrém nebi svítí sluníčko. Za Sarajevem je již postavena část dálnice, poplatek je spíš symbolický 2 KM. První zastávka je v Travniku. Zastavujeme v centru města, aby si turistická část výpravy mohla prohlédnout pamětihodnosti, především Sulejmanovu pestrou (šarena) džamiji. Centrum města je poklidné a navozuje atmosféru počátku dvacátého století, kterou ruší jen množství automobilů. Po obhlídce pokračujeme na bývalé nádraží JŽ, kde je vystavena dost zchátralá parní ozubnicová lokomotiva 97-036 s dvěma vagony. První, krytý, je zařízen jako bufet.
Pokračujeme v cestě a u Turbe, když za 50€ kupujeme 39 l benzinu, potkáváme několik kamionů EUFOR. Vojáci jsou v Bosně vidět již jen zřídka. Neklamná situace, že se situace lepší. Zastavuje až na vrcholu průsmyku Komar a pozoruje ještě viditelné zbytky zrušené železnice a vzpomínáme na staré fotografie z doby, kdy vrcholovým tunelem Komar projížděly silné ozubnicové lokomotivy. Do terénu si netroufáme. Jsme v Bosně a tam se nedoporučuje procházet se o své vůli neznámou krajinou.
Další pomník na cestě je v Donjim Vakufu. Je to průmyslová tendrová parní lokomotiva s číslem 6. Při minulé cestě jsme ji objevili ve velkém dřevařském závodu vlevo od silnice na Brezičani, něco přes kilometr od odbočky z hlavní silnice E661. Nesměli jsme ji fotografovat. Dnes je místo dřevařského závodu oplocený park a tak máme zase smůlu. Pomáhá nám ale mladík se sekačkou, kterém podáváme aparáty. Samotné město vypadá spořádaně. Na náměstí v centru je postavena nová, moderní džamija.
Spěcháme a tak jsme již v půl jedenácté u pomníku malé lokomotivy 1190 z podniku Elektrobosna. Od minula, kdy jsme ji složitě hledali systémem, otázka – pivo, se nezměnila. Je „schovaná“ pod skalou u muzea II.zasedání AVNOJ. Tehdy, v roce 1943, se rozhodlo o obnovení Jugoslávie. Hodně se toho od té doby změnilo. Poblíž muzea jsou i malebné vodopády na řece Plivě. Moc jsme si jimi kochat nemohli. Vodopády jsou v rekonstrukci. Jajce, poslední hlavní město bosenských králů má ale mnoho dalších zajímavostí. Hradbami obklopené staré město, brány, kašny a hlavně hrad bosenských králů. Naprostá většina vypálených domů je již opravena. V troskách je katolický kostel s vedlejším domem. Po krátké prohlídce, stále nás tlačí čas, pokračujeme v cestě a na čas opouštíme Federaci BiH ve které jsme se pohybovali od vjezdu do Sarajeva a vjíždíme znovu do Republiky Srpske. Hranice jsou jen na mapě.
Za Mrkonjič Gradem odbočujeme doleva, na jih, do Mlinište. Tam je, na místě bývalé železniční stanice ŠIPAD, vpravo od silnice, ponechaná parní lokomotiva UNRRA s několika vagony. Stav je velice žalostný, rez vyhrává. Po vyfotografování vyrážíme dále. V Medene Selište projíždíme kolem odbočky na Drvar a dojíždíme až do Glamoče. Poznáváme, že se stala navigační chyba a vracíme se. Odbočka je na obou našich mapách vedena jako hlavní silnice nižší třídy, případně vedlejší silnice. Brzy se přesvědčujeme, že se jedná o omyl. Cesta se mění na lepší polní cestu, připomínající silnice Marie Terezie, kdy se asfalt ještě nepoužíval. Okolní odlesněná krajina je ve výši kolem 900 m.n.m. a je zcela opuštěná. V Rore jsme mimo opuštěných domů viděli jen jednoho jediného prastarého pasáka ovcí. Celé to na nás působí velmi deprimujícím dojmem. 60 km z Mlinište do Drvaru jedeme dvě hodiny.
V Drvaru mají být dvě parní lokomotivy. První je lokomotiva č.3, společnosti ŠIPAD. Stojí před obcí, vpravo od silnice, poblíž dvoukolejného železničního mostu nad Unacem. Je ve velmi zbědovaném stavu, podobném jako lokomotiva v Mlinište. Druhý pomník je vpravo od silnice, na výjezdu z Drvaru na Bosanski Petrovac. Lokomotiva byla podle údajů slečny z blízkého kiosku odvezena na renovaci. Slečna ale působila dojmem, že žádnou lokomotivu nikdy neviděla a tak se nic podrobnějšího zjistit nepodařilo. Na nově položených kolejích stojí zrezavělé a zdevastované vagony bez dřevěných částí a kolejový jeřáb - ralica 86506. Za zmínku stojí rám starého tanku, umístěný vedle kolejí.
Mezi Drvarem a Bihaćem je další lokomotivní pomník. Horská ves Oštrelj, ve výšce 1031 m bývala známým turistickým střediskem. Dnes je opuštěná polozbořená. Jedinou známkou civilizace je bufet vpravo na konci vsi. Ve stráni proti němu je pomník Titovoz. Jedná se o parní lokomotivu ŠIPAD Žnov Br 12 s nápisem Proletarka na boku. Budku zdobí rudá hvězda se srpem a kladivem. Za lokomotivou je jeden rám vozu a tři podvozkové uzavřené nákladní vagony. Vše je pečlivě natřené a pod dřevěnou střechou. Lokomotiva je ale nekompletní. Do okolí se neodvažujeme, vzpomínáme na důrazná varování před minami.
Naší poslední zastávkou v Bosně byl Bihać. Hraniční přechod do Chorvatska byl bez problémů, stačilo předložit pasy. Pansion Juraić v Karlovaci chvíli hledáme. Uvítání je ale velice přátelské, nechybí ani rakije. Objednanou restauraci chvíli hledáme, dodaná mapka je nepřesná. Jí se ale dobře a tak se zase sotva valíme zpět.

Sobota 21.6.2008
Ráno máme připravenu snídani na zahradě, svítí sluníčko a nálada je výborná. Vracíme se na malý kousek zpět. Včera jsme zahlédli vystavené tanky a nějaká monstra. Na pokraji Karlovace vzniká muzeum občanské války. Mezi exponáty je obrněný traktor Straško a obrněný vůz Sv.Juraj. Oboje výrobky místních mechaniků. Jsou tu ale vystaveny i klasické zbraně, tank Sherman M4A3, samohybný kanón M36, amfibie GPS, transportér BRDM-2 a další tanky a děla.
Chorvatsko-slovinská hranice je jen půl hodiny za Karlovacem. Přejezd do EU je bezproblémový, musí se ale zakoupit půlroční(!) dálniční nálepka za 35 Euro. Za hranicí odbočujeme na Črnomelj. Cestou, u vsi Otok, vidíme vlevo v poli kamuflovanou Dakotu. Zajíždíme k ní. Jedná se o pomník obětí z II.světové války a zachovaná DC 3 připomíná partizánské polní letiště.
Před nádražím v Črnomelji je na pomníku dobře udržovaná parní lokomotiva 25-018. Další lokomotiva v našem itineráři je 22-092 v Kočevje. Lokomotiva stojí na kolejích a je neudržovaná a zrezivělá. Pokračujeme v cestě do Grosuplje, kde je před nádražím pod průhlednou střechou 51-156.
Hlavním cílem soboty je ovšem Železnički muzej v Ljubljani. Přijíždíme k němu krátce po jedné hodině. Je muzejní den a tak je vstup volný. Času na prohlídku máme dost. Lokomotivy jsou vystaveny jak v hale, tak i venku. Jejich stav je různý a různá je i možnost fotografování. Úzkorozchodná lokomotiva 71-012, známá z hostování na JHMD je v provozu a vozí návštěvníky muzea. Děti vozí i malá silniční parní lokomotiva, táhnoucí vozík na gumových kolech. Kolekce lokomotiv je vynikající a jsme spokojeni. Fotodokumentace k seznamu lokomotiv se významně rozroste. Po nafotografování jsme se po skupinách vydali na prohlídku města.
Ljubljana je příjemné město, obzvlášť v sobotním odpoledni. Dá se k pohodě posedět na různých terasách a předzahrádkách. Automobilová doprava je minimální. Na řece Ljubljanici jezdí malé vyhlídkové lodě. Tramvaj byla zrušena v roce 1958, ale přesto je na Trgu mladinskich delovich brigad je vystavena pražská tramvaj mo 353 s vo 856, která slouží jako pizzeria. Po návratu jsme se ještě společně vyfotografovali před lokomotivou 75-012 a vyrazili do Jesenice, počkat na příjezd parního vlaku s lokomotivou 33-037. Nepříjemné je další placení dálnice, tentokrát je to mýto a rovnou třikrát – 2.35 + 6.50 + 7.50 Euro. Slovinská dálnice je tak bezkonkurenčně nejdražší, platili jsme za pár desítek kilometrů 51.35 Euro. Světlo nám v Jesenici přálo, jen zatrolejované nádraží je plné překážejících sloupů. Máme štěstí i na občerstvení. V nádražní budově je bufet, kde prodávají obří housky s kebabem. Hlad je zažehnán.
Na hranici trochu zmatek se sháněním rakouské desetidenní dálniční známky za 7.70 Euro. Cestovat po Evropě autem začíná být komplikované. Různé systémy placení dálnic a zavřené obchody v neděli večer znepříjemňují cestování.
Rakousko je v pohodě a my také a tak večer dojíždíme do Villachu, kde v Steindorf-Stiegl am Ossiachersee, máme v Gästehaus Schluga zaplacený nocleh. Ubytování, jak jinak, výborné s výhledem na jezero. Pozorujeme a fotografujeme motorovou loď Ossiach.

Neděle 22.6.2008
Ráno nás vítá slunečný den. Po snídani vyrážíme domů. Dálniční známku již máme a tak platíme jen za průjezd tunelem 9.50 Euro. Po několika technických zastávkách přijíždíme po poledni do Kerschbaumu. Je to naše pravidelná zastávka na této trase. Tentokrát máme štěstí. V provozu je osobní vůz I.třídy typu Hannibal a u muzea je odstavený otevřený vůz III.třídy. Pěkné fotografie nás potěšili a těšíme se na dobrý oběd v Čechách. Vhodnou restauraci nacházíme až v Holkově, v bývalém zájezdním hostinci. Mají svíčkovou za 125 Kč, ale s vepřovým masem. Není to levné, ale těšíme se na českou klasiku. Při placení se nestačíme divit. Svíčková je za 125 Kč, ale bez knedlíků. Ty jsou za 30 Kč. A u piva se pletou. Už chápeme proč je hospoda, přes dobrou obsluhu a příjemné prostředí, prázdná.
V Praze vystupuje Vláďa, v Plzni Míra a Tonda a zbytek končí v Sokolově. Další úspěšná cesta je dokončena.
Když bilancujeme náklady na dopravu tak zjišťujeme, že jsme ujeli 3250 km, za dálniční poplatky jsme zaplatili cca 2 800 Kč a za naftu 12 600 Kč. Cena průměrného noclehu na osobu a noc byla 565 Kč.